Minulost, přítomnost a budoucnost medicíny je minulostÍ , přítomností a budoucnostÍ omylů


Coronavirus

Překládáme několik doporučení pro správné provádění pokusů na lidech vycházející z historických událostí, které  změnily  vývoj medicíny nebo pohled na ní.  Na konci článku se pokusíme  sdělit  i doporučení, v jakém prostředí by měly  být  pokusy prováděny aby  přinesly  požadovaný výsledek, nebo  aby tvůrci  či pachatelé  nejhrůznějších zločinů proti lidskosti   nebyli odhaleni, či potrestáni.  

Pokusy které lékaři provádějí sami na sobě.

Snaha lékařů léčit nebezpečné nemoci a umožnit pokrok bez ohrožení ostatních vede často provádění pokusů na sobě samotném.

Proč nezačít s úspěšnými příklady spojení etiky a pokusů na lidech u nás v Čechách u pokusů slavného českého lékaře Jana Evangelista Purkyně. Tento nesmírně pracovitý vědec byl zakladatelem fyziologie. Patří ke stejně slavným jménům jako je například objevitel od penicilinu Fleming, Avicenna, Pasteur a Koch . Purkyně začal již jako medik zkoušet účinky léků sám na sobě. Právě on byl tím, kdo zdůraznil význam pokusu na vlastním těle na rozdíl od pokusu na zvířeti, zvláště u léků, které působí na psychické a smyslové funkce. První popsal časný příznak intoxikace digoxinu ve formě růžových mžitek před očima doposud přednášený na lékařských fakultách v celém světě. Občasné otravy a bezvědomí patřilo k riziku, kterého si byl sám dobře vědom. Je vidět, že o úspěšných a etických pokusech by se mohly výzkumníci ze zahraničí u nás v Čechách hodně učit.

Ke zvážení etických principů uvedeme následný pokus , který by měl ilustrovat , že i pokus prováděný na vlastním těle se může stát tragikomickou záležitostí a každý výzkumník může vyšperkovat pokus nekonvenčními nápady, které pak samotné vyznění pokusu může posouvat jinam.

Katetrizace srdce a Werner Forssmann

Pokud řekneme, že lékař Werner Forssmann byl prvním, kdo provedl katetrizaci ( zavedení vodiče do srdce ) na dobrovolníkovi pak by tato informace byla zajímavá z hlediska historie, neboť bez tohoto zákroku by pravděpodobně neexistovaly pojmy jako kardiologie a kardiochirurgie. Bez katetrizace bychom neprováděli většinu srdečních operací a nerozšiřovali cévy v srdci po infarktech myokardu. Zajímavějším se jeho případ stává v okamžiku, když zjistíte, že k prvnímu zavedení katetru na světě v historii použil vlastní srdce. Kuriosním se pak jeho jistě zářný příklad zodpovědnosti vědce z hlediska morálky stává tento pokus po prostudování postupu jakým byla katetrizace provedena . Werner Forssmann byl jako začínající lékař po promoci fascinován prací francouzských fyziologů, kteří zaváděli vodiče pro měření srdečního tlaku do srdcí koňů. Napadlo ho tedy , že by tuto metodu bylo možné vyzkoušet u člověka. Začínající lékař se proto se zeptal svého primáře, zda by se tento podobný výkon mohl provést u pacientů v nemocnici ale primář tento nápad rezolutně odmítl. Mladý lékař plný o odhodlání posouvat hranice proto nabídl že tento výkon provede sám na sobě ale i tentokrát byl kategoricky odmítnut. Mladý výzkumník se však nenechal zastavit žádnou překážkou a rozhodl se tedy pokus provést za každou cenu na jediném dostupné srdci v okolí , což představovalo jeho vlastni srdce . Katetrizace vlastního srdce je však samozřejmě problematická, zvláště pokud se jedná při ní jedná o světové prvenství a proto se rozhodl, že ke zdárnému průběhu pokusu musí získat jediného spojence, kterého mladý lékař na oddělení může mít, a to je zdravotní sestra. Vždyť kdo vám podá nástroje , kdo vám pomůže dezinfikovat ránu a kdo se postará o eventuální komplikace? Jmenovala se k Gerda Ditzenová a její smůla byla v tom, že se setkala pravděpodobně s nepochybně přesvědčivým zástupcem lékařského stavu v osobě Wernera , který měl později 6 dětí. Po několika společných službách a diskusích o geniálních myšlenkách mladého lékaře se sestra rozhodla k mladému lékaři pomoci s pokusem, a to tak, že dokonce nabídla nezištně vlastní srdce . Samozřejmě po tom, co byla ubezpečena, že je výkon zcela bezpečný. Mladý lékař ale měl o tomto výkonu své pochybnosti a od počátku byl rozhodnut provést jej pouze na sobě. Sestru však stále ubezpečoval o tom, že tento výkon bude proveden pouze na jejím srdci a aby u ní nedal vzniknout pochybám , tak ji nechal podepsat i informovaný souhlas k provedení tohoto výkonu. Osudového dne sestra připravila vybavení ke operaci , což představoval hlavně katetr, který se doposud používá ke katetrizaci močového měchýře a plná nadšení nastavila svoji ruku k zavedení katetru . V tom okamžiku došlo k dalšímu zvratu. Werner Flossman Gerdu přemluvil k tomu, aby se dala připoutat k k operačnímu stolu pod záminkou, aby neomdlela, když ji bude aplikovat lokální anestetikum. Gerda si nechala připoutat obě ruce a nohy velmi pevně, protože od té doby nebyla schopná sledovat co se děje v okolí. Werner se přemístil do rohu místnosti tak, aby na něj Gerda neviděla a začal s pokusem sám na sobě . Nejdříve si provedl lokální anestezii mezokainem a pak si zavedl sám cévku asi do poloviny paže. Teprve v tom okamžiku se přemístil k zaskočené Gerdě, která neočekávala tento zvrat a odvázal ji od operačního stolu . Werner však asi Gerdu dále hypnotizoval takže po uklidnění pomáhala Wernerovi s pokusem. Co také mohla dělat, když zůstala sama v místnosti s doktorem, který měl v paži zavedenou urologickou cévku? Tak mohl Werner Forsmann sejít s její pomocí do sklepa, kde byl v nemocnici umístěn rentgen . Rentgen zapnul a na obrazovce se pravděpodobně objevil obrázek jeho ruky se zavedeným katetrem. Musíte si však uvědomit, že obrazovka byla u skiaskopie otočená o 180 stupně od rentgenky a tak na ni Werner nemohl vidět. Aby Werner obrázek cévky na rentgenu uviděl musel vzít do ruky zrcátko a v šeru sklepení za pomoci malého převráceného obrázku tak dlouho strkal cévku až se cévka dostala do oblasti pravé síně. Werner si jako potvrzení průjezdu cílovou metou sám provedl fotografický snímek zavedeného katetru a tím vstoupil do dějin. Zanedlouho po tomto zákroku ho jeho nadřízený zavolal do svého kanceláře . Pogratuloval mu k jeho experimentu , doporučil mu publikovat tento postup co nejdřív a přikázal mu ještě ten den požádat o místo v jiném zařízení ( to poslední nebylo myšleno jako profesním povýšení ). další historie Wernera možná také ilustruje osud objevitelů, kteří předbíhají svoji dobu . Od tohoto pokusu měl problémy získat odpovídající lékařské postavení v nemocnici. Ve třicátých letech vstoupil k Národním Socialistům a za druhé světové války byl chirurgem Wehrmachtu v Rusku. Po porážce Německa ve druhé světové válce přežíval s pomocí příbuzných v Bavorsku, v podstatě bez možnosti profesního uplatnění. V roce 1951 byl asi velmi překvapen srdečným pozváním do Londýna od britských kolegů, kteří pokračovali ve výzkumu srdeční cirkulace a ještě více , když v roce 1956, kdy získal s těmito kolegy Nobelovu cenu za medicínu.


 

Na dosud předložených příkladech je patrné , že pokud jsou pokusy v medicíně spojené s osobní zodpovědností jednotlivce a touhou dokázat svojí pravdu byť i za cenu nejvyšší – nemám pocit , že by při nich došlo k ohrožení lékařského slibu nepoškodit a zároveň měli i praktický přínos pro medicinu a pacienty .

Zajímavější z hlediska morálky jsou však pokusy, které byly prováděny na konci devatenáctého století při prudkém rozvoji poznatků o infekčních chorobách představujících tehdy jako dnes a budoucnosti největší nebezpečí pro lidstvo. I v případě nebezpečných infekčních chorob existují pokusy, které prováděli lékaři sami na sobě .

John Hunter a kapavka

Anglický lékař John Hunter byl považován za hlavní autoritu pro léčení pohlavních chorob na konci osmnáctého století. Podle legendy se John Hunter se pokusil nakazil kapavkou aby získal osobní zkušenosti s touto chorobou. Přenesl se hnis pacienta s kapavkou jehlou a ho aplikoval ho podkožně a na žalud. Jeho pacient bohužel trpěl pravděpodobně současně s kapavkou i syfilis a ubohý specialista tak získal 2 nemoci najednou. Systematičnost jeho zápisků pak ukazuje každodenní rozvoj příznaků a jeho léčebné pokusy trvající několik let. Tento příklad uvádíme proto , že i pokus provedený lékařem na sobě samém může vést k k poškození a navíc může být příčinou špatných závěrů , které mohou zbrzdit pokrok medicíny na dlouhou dobu, protože se dlouhou dobu považoval syfilis a kapavka za stejnou chorobu.

Parazitární nemoci

Tasemnice a Friedrich Küchenmeister

Pokud si jste chodily na přednášky o biologii , pak si pamatujete jak neoblíbené byly informace o vývojových fázích parazitů. Teprve konec 19. století objasnil poznatky o cyklech vývoje parazitů. Ve vědeckých kruzích docházelo ke střetům biologů a lékařů, kdy kupodivu zoologové byly často velice dogmatickými zastánci nesmyslných teorií. Lékaři však měli výhodu v možnosti teorie ověřit. Definitivní průkaz o životním cyklu tasemnice tak přinesl německý lékař Friedrich Küchenmeister v roce 1855. Pokus provedl spolu s doktory Dr. D. a Dr. Z. ( jejich jména nebyla nikdy uveřejněna – což není překvapivé), když podali vajíčka tasemnice, které dokázala naštěstí vyříznout manželka pana doktora z nakaženého masa u místního řezníka, do nudlí knedlíčkové polévky( opět uvařených paní doktorovou) usvědčenému vrahovi několik dní před jeho popravou . 48 hodin po popravě byla provedena pitva, která prokázala přítomnost malých tasemnic přichycených ve střevě nešťastníka. Podobný pokus opakovali ještě v roce 1860. Rád bych současnou ženskou generaci ještě upozornil na sexistické přístup těchto pokusů patrné v případě jak Dr. Kuchenmeistera tak i Dr. Wernera Forssmanna , kdy zásadní vliv ženských spolupracovnic při experimentu nebyl nikdy příliš zmiňován a hlavně oceněn, což jistě ukazuje na diskriminační charakter lékařského pokusu v evropské společnosti.

Abychom prokázaly podobné zanícení pro lékařské pokusy u lékařů jakéhokoliv civilizačního je vhodné ukázat experimenty lékařů prováděných mimo Evropu. Obrátíme tedy pozornost k Orientu, kde navíc bylo studium parazitů snadnější pro velký výskyt parazitů v teplých rovníkových oblastech.

Škrkavka a Dr. Shimesu Koino

Metlou pro populaci Asie představoval výskyt škrkavek, kde životní cyklus parazita spočíval v požití vajíčka škrkavky, vývojem ve střevě oběti, kterým pak škrkavka prorostla do cév a doputovala do plic. Zde škrkavka opět provrtala plíce a byla v krví vykašlaná , aby se opět spolkla a definitivně dospěla opět v trávicím traktu . Potvrzení tohoto cyklu poskytnul v roce 1922 odvážným výzkumník Dr. Shimesu Koino následujícím experimentem. Spolkl 2000 vajíček škrkavky. Za 3 dny po požití vajíček nalezl ve vzorku hlenů z plic, které vykašlal jedinou larvu škrkavky , čtvrtý den po požití nález v hlenu 5 larev a 187 larev pátý den. Následující 2 dny nebyl schopen pokus provádět, protože byl těžce nemocen , a pak se opět vzchopil a pokračoval ve sbírání hlenu, který vykašlával z plic a počítání parazitů. 50 dnů po požití vajíček vzal léky proti parazitům a naposledy vykašlal 667 larev. Tak Dr. Koino Shimasu definitivně prokázal životní cyklus škrkavky v duchu nejlepších samurajských tradic.


 

Lepra a Dr. Gerhard Armauer Hansen

Z hlediska etiky a pokusu na lidech je zajímavá i historie výzkumu lepry a průkazu jejího původce.

Lepra je choroba známá již z bible. Název leprosarium možná většina čtenářů zná . Jestli byla v choroba, která dokázala v minulosti vyloučit lidi ze společnosti tak jako například kdysi HIV nebo dnes Coronavirus pak to představovala tato lepra . Nejslavnějším výzkumníkem, který se zabýval touto chorobou byl norský badatel Gerhard Armauer Hansen. V lékařské terminologii se lepra nazývala Hansenovou chorobou, než se lékaři rozhodli, že jména lékařů by se s chorobami neměly asociovat. Původce lepry však měl bohužel pro výzkumníky nepříjemnou vlastnost, že se nedokázal jednoduše vypěstovat v žádné živné půdě (tedy až do sedmdesátých dvacátého století , kdy se zjistilo, že se dá pěstovat na tkáni z pásovce, který však ani dnes při globálním oteplování v Norsku ještě po pastvách nepobíhá ). Nemožnost vypěstovat původce lepry tedy způsobovala výzkumníkovi ohromné problémy pro nemožnost potvrdit souvislost bakterie s onemocněním. Protože bez vypěstování bakterií lepry nemohl prokázat tzv. Kochovi postuláty, které prokázují souvislost patogenů s chorobou. Tyto principy jsou poměrně jednoduché a mají univerzální platnost.

  • pokud je bakterie důvodem nemoci, pak musí být bakterie přítomná u každého postiženého jedince

  • pokud je patogen přítomen u postiženého jedince, měli bychom být schopni tento patogenu přenést z těla jedince a být schopni být schopni opět vypěstovat ve vhodném prostředí

  • pokud tuto vykultivovanou bakterii vpravíme do doposud zdravého jedince pak u tohoto jedince musí dojít ke vzniku podobných příznaků jako měl první pacient

  • pokud opět odebereme vzorky od nově nemocného jedince , pak v těchto vzorcích opět musíme zjistit stejnou bakterii

(přesto mají tyto zákony některé své limity a nálezu prionů v sedmdesátých letech se ukazuje že v biologickém systému neplatí nic definitivně )

Dr Gerhard Armauer Hansen se samozřejmě pokoušel potvrdit přítomnosti bakterie, ale zároveň na kterém by měl možnost potvrdit Kochovi postuláty. Nejdříve se pokusil nakazit sám sebe přenesením bakterii z nemocného ale tento pokus nevyšel. Proto v roce 1879 implantoval tkáně z různých forem nemoci jiným navzájem pacientům. Tito pacienti sice již chorobu měli prokázanou a asi nedošlo k ohrožení života pacientů. Přesto však byl Hansen popohnán k soudu, protože jedna z jeho pacientek si stěžovala, že k tomuto výkonu nedala souhlas a že jí způsobil psychické potíže a bolest . Hansen byl odsouzen a vyhozen z nemocnice , ale zůstal hlavním lékařem pečujícím o pacienty s leprou v Norsku. Pokud bychom ještě chtěli bychom opět více probarvit tento příběh, pak bychom se měli ještě seznámit s dalšími událostmi v životě Hansena. Hansen se ve svém mládí nakazil syfilidou a také na ní ve stáří zemřel. Možná to byl důvod proč se nebyl schopen nakazit leprou? V každém případě bylo jeho úsilí o pokrok vyburcováno další životní tragédii , kdy mu zemřela manželka – dcera jiného norského slavného lékaře na tuberkulózu ?? těsně po svatbě. Pohlavní choroby se našemu výzkumníkovi zapletli do života ještě jednou, když došlo ke konfliktu mezi ním a slavným lékařem Dr. Albertem Neisserem, když se rozpoutala hořká válka mezi těmito výzkumníky o tom, kdo vlastně chorobu objevil. O samotném Dr. Albertovi Naisserovi se dozvíme o několik řádků níže.

Zatím jsme se věnovali pokusům, které si většinou lékaři snažili nejdříve ověřit své teorie sami na sobě. Tyto pokusy někdy nedopadly dobře ale většinou neohrozily většinovou společnost. Pojďme se tedy podívat na historii některých pokusů , kdy lékaři začali používat k ověření svých teorií ty ostatní.

Syfilis a Dr. Albert Neisser

Až 100 let po smrti urozeného anglického lékaře Johna Huntera došlo k objevení mikrobů , které způsobovaly kapavku. Původce kapavky(gonokoka) objevil Dr. Albert Neisser již ve 24 letech, čímž získal mladý Albert jistotu , že jeho jméno nebude nikdy za zapomenuto. Bakterie se od té doby totiž nazývá Neisseria gonorrhea. Následkem svého objevu se Neisser se stal výraznou společenskou osobností a mediální hvězdou ( v dnešním slovníku českého rozhlasu expertem ) a celou svou osobností se zapojil do budování veřejného zdravotnictví a hygienických služeb. Snažil se snižovat riziko pohlavních chorob, zdravotních rizik prostituce a bránil její kriminalizaci. Bohužel se do jeho příběhu lékaře na vrcholu popularity opět připletla syfilis. Dr. Albert Neisser se snažil syfilis léčit na podkladě znalostí z úspěšných pokusů s očkováním proti tetanu a vzteklině. Pasteur v té době již zachránil pomocí oslabeného viru vztekliny první pacienty, kteří by jinak nepochybně zemřeli s pravděpodobností 100 % . Zjednodušeně se dá říci, že Albert Neisser inspirován těmito úspěchy podobně pokusil nemocné vakcinovat sérem lidí nemocných syfilisem. Bohužel se jeho úvaha ukázal chybnou . Z hlediska logiky měl pravdu. Vždyť slovo syfilizace znělo podobně jako vakcinace ale to neznamenalo , že metoda bude fungovat podobně. Svoji terapii vyzkoušel i na nezletilých . Experiment samozřejmě selhal a u některých u některých osob došlo k rozvoji syfilis , což je dnes pochopitelné i pro člověka, který nemá medicínské vzdělání, ale tehdy jeho pokusy měly podporu jeho kolegů. Léčebnou aplikaci krve získanou od nemocných v pozdních stadiích syfilis Neisser prováděl kolem roku 1892 a v roce 1898 uveřejnil výsledky v prestižním časopise pod názvem “Co víme o léčení syphylis sérem “. Nikdy se přesně nezjistilo kolika lidem byla tato terapie aplikována. V roce 1910 byl Dr. Neisser obžalován v procesu, jehož výsledkem bylo odsouzení Dr. Neissera k zaplacení velké pokuty. Positivní stránkou bylo zakotvení právních postupů pro etické provádění experimentů na lidech v Pruském právu, které se stalo vzorem pro celou Evropu . Od té doby bezpodmínečně platí, že pokusná osoba musí souhlasit s experimentální léčbou a tento souhlas například není možné schválit dětmi nebo nesvéprávnými osobami.

Virus žluté zimnice a Dr. Walter Reed

Objev původce žluté zimnice je rovněž spojen se sérií pokusů, které byly výjimečné možná i v době svého vzniku. Tyto pokusy můžeme označit za nebezpečné, neetické a nezodpovědné , a to i z hlediska doby, ve které studie vznikaly. Žlutá zimnice představovala závažný problém pro oblast Jižní Ameriky. Nebylo známo co jí způsobuje a jakým způsobem se nemoc přenáší. Carlos Juan Finlay 1833 – 1915 byl kubánsky epidemiolog , který objevil přenos viru žluté zimnice na člověka pomocí moskytů. Po tom co získal svolení od španělské koruny (tehdy byla Kuba součástí španělského království) začal nově příchozí španělského vojáky infikovat nakaženými komáry. Pokusy probíhaly tak úspěšně , že již v roce 1881 přednášel doktor Finlay v Havaně své závěry učené lékařské společnosti.

Nakolik však pokrok v medicíně ocenily pokusné osoby je těžké posoudit. Při desetiprocentní mortalitě těchto pokusů by přece jen nějaké pochybnosti o etice tohoto výzkumu mohly vzniknout. Proč se na jeho příběh díváme jako na naprostý úspěch a nikdy se příliš o etice nemluvilo? Je to proto , že příběh se žlutou zimnicí ještě nekončí. Žlutá zimnice byla onemocněním, které zabránilo prvnímu projektu výstavby Panamského průplavu Francouzi v období 1881 -1894. Byly to nejen technické překážky ale hlavně tisíce mrtvých při výstavbě, kdy každý den umíralo na žlutou zimnici 200 lidí , které přivedlo stavbu ke krachu. Strategický význam Panamského kanálu však přitáhl pozornost Američanů, kteří se rozhodli kanál dokončit za každou cenu. Američané však věděli, že bez vymýcení žluté zimnice nebudou schopni tento cíl dosáhnout. Tehdy vstupuje na scénu Dr. Walter Reed, který je od té doby spojen s historií této nemoci jako hlavní objevitel . Tento vojenský lékař prokázal teorii přenosu komárem definitivně a navíc tuto chorobu zlikvidoval vymýcením komárů v oblasti stavby. Na průkaz této terapie v Panamě vytvořil malou nemocnici, kdy začal provádět pokusy se žlutou zimnicí. V jeho pracovní skupině byli ještě 3 lékaři, kteří se rozhodli, že samozřejmě nejdříve ověří teorii přenosu žluté zimnice na sobě a nechávali se nakazit nakaženými komáry . Jeden z těchto lékařů pak na žlutou zimnici zemřel . Pokusy pak po domluvě všech zúčastněných pokračovali dál. Jednu skupinu lidí, kteří se nachali infkovat nakaženými komáry představovali dobrovolníci, vojáci Spojených států amerických, kteří se nechávali nakazit zadarmo bez nároku na odměnu a pak byla druhá skupina třinácti španělských imigrantů, kteří se nechávala nakazit za 100 dolarů a s bonusem 100 dolarů pokud se choroba objevila . Ze 22 ze 31 dobrovolníků se objevila žlutá zimnice. I když se na začátku pokusu očekávaly samotní účastnici pokusů smrtnost mezi 20–40 % nakažených, naštěstí zemřel pouze nebohý lékař. Samozřejmě můžeme tleskat altruismu a hrdinství dobrovolníků. V okamžiku, když zároveň lékaři riskovali své životy je jasné, že si uvědomovali nebezpečí, které tato choroba představuje. Na druhou stranu bych chtěl poznamenat, Dr Walter Reed s jehož jménem se u objevů přenosu žluté zimnice se sám pokusu nevystavil a většinu času , kdy pokusy probíhaly strávil ve Washingtonu. Mírně problematickou situací se navíc stává etika tohoto pokusu v okamžiku, když si představíme, že se pokusně se nechali nakazit vojáci, kteří to považovali za svoji povinnost a dělali to pro pokrok a lidstvo. Je možné dobrovolníka i po splnění všech legálních náležitostí vystavit riziku? Není nosnou myšlenkou lékařské etiky heslo – no nocere , neboli nepoškodit? Je člověk který nabídne své tělo pro tyto pokusy mentálně odlišný od člověka, který se vyhodí do povětří v rámci náboženství nebo politického přesvědčení? Je etické, pokud pokud jsou získáni ochotné jednotlivci pro pokusy využitím propagandy, náboženstvím ve jménu pokroku nebo dobra ? Byla by dobrovolnosti stejně vysoká kdyby byl účastníkům pokusu zdůvodněn význam jejich oběti nutností dostavět Panamský průplav ? V současné v době by pravděpodobně pokusy na armádních dobrovolnících neproběhly a ani samotné zaplacení za pokus i v případě dobrovolné pokusné osoby se dnes nepovažuje za etické. Lidské tělo by mělo být pro lékaře svaté a není k možné obchodovat s celkem ani s jeho součástmi. Propagované odběry plazmy v rámci komerčního odběrů také nepovažuji za eticky přijatelné. To už bychom stejně mohli prodávat plody v děloze, ale taková civilizace by se skutečně nemohla nazývat humánní ani normální.

Případ esesáka Mengeleho . Jestliže mluvíme o lékařské etice pokusů na lidech pak bychom se měli ostře ohradit proti tomu, že byl se měl případ tzv. Dr. Mengeleho se považovat za příklad zvrácených lékařské etiky . Na obranu tohoto tvrzení bych chtěl uvést výpověď vězAlex Dekela , který řekl: „Nikdy jsem nepřijal fakt, že sám Mengele věřil, že dělal skutečný výzkum. Ne proto, jak nedbale svůj výzkum prováděl. On si jen vychutnával moc. Mengele provozoval jatka. Větší operace byly prováděny bez umrtvení. Jednou jsem byl svědkem operace žaludku, Mengele odstraňoval kusy žaludku bez umrtvení. Jindy to bylo srdce, které bylo odstraněno, opět bez umrtvení. Bylo to strašné. Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou dostal. Nikdo se ho nikdy nezeptal: ‚Proč tento pacient zemřel?‘ ‚A proč tento?‘ On nemocné nepočítal. Tvrdil, že dělá to, co dělá, ve jménu vědy, ale byla to šílenost na jeho straně.

Pokusy Mengeleho na lidech s medicínou nikdy neměli nic společného. Ta zrůda byla pouze masový, nenávistný vrah, který vše pouze zvyšoval vlastní sebevědomí ve spojení s absolutní moci, kterému mu mohl dávat pouze zrůdný režim.

Pro posouzení mediální manipulace, kdy se Mengeleho zločiny zcela nesprávně spojují s lékařskou morálkou uvedeme jako příklad zločinecké pokus případ japonské jednotky za druhé světové války Manshu Detachment 731 , která dokázala propojit šílenou ideologii i s výkonným byrokratickým aparátem. Zatímco pokusy na lidech prováděli prováděli v Německu jednotlivci, tak v Japonsku za druhé světové války se zapojil do výzkumu i státní aparát a armáda. To už nebyla z činnosti jednotlivce ale zrůdnost dobře spolupracujících úředníků a lékařů . Tato jednotka rozřezala zaživa, otrávila, upálila, umrzla, vyhodila do povětří a zabila biologickými zbraněmi půl milionu lidí. Hrůznost jejich činů nemá cenu popisovat , kdo bude mít zájem a dostatečnou psychickou odolnost vůči obrazům , které tyto činy představují asi literaturu dokáže najít sám. Zajímavé je osud této jednotky po válce. Pouze několik členů menšího významu byli po válce dopadeni a odsouzeni Sovětským svazem. Většině vedoucích představitelů jednotky byla tajně udělena Spojené státy beztrestnost, protože Spojené státy doufaly, že znalosti této jednotky mohou být použity pro program biologických zbraních Spojených států amerických. Teprve v roce 2018 Japonsko uveřejnil seznam 3607 lidí – zatím neúplný , kteří pracovali v této jednotce. Většina vysoce postavených pachatelů se úspěšně zapojila do budování ekonomického zázraku Japonska po druhé světové válce. Vypadá to, že při posuzování etické stránky pokusů je chování úřadů stejné kdekoliv na světě. Byrokracie se zaměřují pouze na schopnost vést dobrou zdravotní dokumentaci a pokud ji máte v pořádku, pak pravděpodobně můžete provádět jakékoliv pokusy na lidech beztrestně zvláště pokud se obětí stávají lidé odvedle.

Nyní představíme dva příklady, proč být ostražitý před spojením státní moci a lékařů spojených se státní byrokracií.

Tuskegee ‘Experiment’

V roce 1932 nebyla známá doposud zcela bezpečná terapie, která by syfilis léčila mimo poměrně nebezpečné používání toxických léků . v Alabamě začala US Public Health Service (USPHS) provádět studii set 400 černochy, kteří měli syfilis. Cílem studie bylo zjistit, jaký je přirozený průběh choroby a zpočátku měla studie trvat pouze 8 měsíců. Studie se ukončila v roce 1972 , pouze na podkladě cíleného úniku informací do tisku, které byly jedinou cestou, jak pokus zastavit. Velice čtivě je tento příběh popsán na následujícím odkaze https://www.idnes.cz/xman/styl/experiment-z-tuskegee-syfilitida.A171113_163223_xman-styl_fro. Zásadním selháním pokusu představovala existence penicilinu od čtyřicátých let , který již byla znám jako vysoce efektivní a levná léčba. 25 let trvalo než byl tento již zcela zbytečný pokus zastaven , aniž by pokud někdo pozastavil nad jeho smyslem natož etikou. Nebýt zoufalého lékaře, který se tajně obrátil na tisk nebylo možno standardními procedurami v rámci byrokratického systému tento pokus zastavit. Vzhledem k tomu že studie byla prováděna mnoha černošskými lékaři pak se rozhodně se nejednalo o rasový problém! !

Studie na syfilis v Guatemalea studie prováděná Spojenými státy v roce 1946-1953 !!!

Jakoby některé choroby přitahovaly výzkumníky více než druhé pak i při tomto pokusu v tropickém jihoamerickém ráji byly cíleně infikování vězni a vojáci syfilisem. Na tomto případu ukážeme konkrétní postupy výzkumníků při provádí studie a jakým způsobem byla tato studie uzavřena. Na rozdíl od předchozí studie nebyla studie zaměřená posuzování průběhu neléčených pacientů syfilidou ale mělo dojít k ověření účinnosti antibiotické terapie. V té době vědci nevěděli, jak bude penicilin účinný v různých fázích nemoci a to samozřejmě otevíralo spoustu otázek na délku a intenzitu terapie v závislosti na postižení. Bylo tedy ideální začít s léčbou v různých obdobích , které byly posuzované od bodu 0, kdy byly nemocný infikováni. Guatemala byla vybrána také proto, že v této jihoamerické zemi byl povolen vstup prostitutek do věznic. Přibližně 1308 vězňů, vojáků psychiatrických pacientů ve věkovém rozmezí od 10 do 72 let byly cíleně infikováni syfilisem. Nákaza byla zprostředkována injekce syfilis do čípku prostitutek ( bylo vyžadováno mít 8 styků během l hodiny ) které byly připuštěny??? k vězňům ( bylo provedeno naříznutí penisu vězňů před pohlavním stykem ke zvýšení pravděpodobnosti onemocnění).Vzhledem k tomu, že některé prostitutky se bohužel pro studii vzdaly své profese, například s tím že vstoupily do manželství nebo nebyly dostatečně výkonné pak výzkumníci museli pro dodržení cílů studie aplikovat syfilis injekcemi do přímo penisu , do míšního kanálu nebo ůsty podávat u psychiatrických pacientů. Celý tento pokus byl v režii guatemalské vlády, doposud fungující panamerické zdravotní organizace Pan American Health Organization a United States Public Health Service (USPHS). Současně probíhaly i další studie na 5182 pacientech , kdy byly bez jejího souhlasu odebírány vzorky krve a mozkového moku, včetně pacientů se leprou a dětí od jednoho roku. Tato z fáze trvala až do roku 1953. Kvalitu přípravy studie prokazuje i kalkulace nákladů na prostitutky, které se podíleli na přenesení infekce. V rámci studie zemřelo 80 lidí. 13 % nakažených zmizelo z registru a o jejich osudu se nic neví. Teprve 50 let po tomto experimentu se za něj omluvil prezident Spojených států Barack Obama . Když zbývající 3 žijící oběti podali stížnost na americkou vládu, byla tato stížnost odmítnuta federálním soudem , protože americká vláda nemůže být souzena za činy, které se stanou mimo hranice USA. Vzhledem k tomu byla podána další žaloba, tentokrát na John Hopkins University, farmaceutickou firmu Bristol Mayers Squibb a Rockefellerovu nadaci , které se svým způsobem podílely na výzkumech. V roce 2019 snad došlo k průlomu v této problematiky, kdy soud přiznal právo žalovat tyto společnosti, protože činnost těchto společnosti nebyla autorizována kongresem, protože jinak nadnárodní společnosti nemohou být žalovány v USA za zločiny proti lidským právům. Možné snížení rizik pro farmaceutické společnosti způsobuje narůst počtu studií prováděných mimo USA. Dnes se 30 procent studií provádí mimo USA a počet stoupá. V roce 1990 proběhly studie HIV v Africe, Thajsku a Dominikánské republice , kdy probíhal výzkum sponzorovaná NIH a CDC s cílem zjistit jak malá dávka je dostatečná pro prevenci přenosu na těhotné . (CDC je nejdůležitější státní zdravotní organizací USA , v jejímž čele dnes stojí Dr. Fauci, který je hlavní autoritou pro prosazování opatře ve společnosti jako je nošení roušek a očkování. Za vedení Dr Fauciho USA sponzorovaly virologický výzkum Corona viru ve Wuhanu. Možná bylo důvodem provedení studie v Číně používat na pokusy psy, což by možná v euroatlantické civilizaci neprošlo , protože ta často dává přednost výchově psích miláčků před výchovou svých dětí. V Číně se však v případě psů sentiment nepěstuje.) Samotná myšlenka poskytnout Africe co nejlevnější terapii HIV je jistě úctyhodná. Jistě si pamatujete charitativní programy, které vyzdvihovaly firmy, které se na této prospěšné činnosti podílely. Díky těmto studiím na pacientkách , které byly placeni za účast na studii víme, jaká je nejmenší dávka léku zabraňující přenosu infekce na plod a výsledky jsou statisticky naprosto nevyvratitelné, protože v rámci studie existovaly pacientky, které braly placebo – tedy byly bez léčby a k přenosu na dítě došlo.

Jaký je tedy historická zkušenost z pokusů na lidech?

1. pokusy na lidech mohou nepochybně přinést zajímavé výsledky ale i strádání a zbytečné oběti.

2. I v případě pokusů samotných lékařů na sobě samých může dojít k nesprávným závěrům a samotný titul, světová sláva není zárukou etického jednání nebo bezpečného průběhu studie pro jeji účastníky. Pokud se jedná o experimenty prováděné anonymními byrokratickými strukturami často spolupracujícími majiteli technologických společností a investičních fondů tak tam je riziko pochybením ještě větší s jediným rozdílem - jejich původci nejsou odhaleni, potrestáni a oběti nejsou odškodněny .

3. Pokud se jedná o studie prováděná jednotlivými lékaři pak existuje možnost ukončení v případě omylu. Tam , kde se však k pokusům na lidech dostanou korporace nebo státy, pak neexistuje kontrola nebo možnost zastavení i na první pohled šílených teorií. Pokus se totiž stává majetkem byrokracie , systému a institucí.

4. Rizikovým faktorem pro etických selhání je patrně i epocha ve které se pokusy činí. Tragické příklady byly spojena s obdobím rychlého rozvoje poznatků a technologického pokroku, kdy jsou spíše cíleně hledána pozitiva a nikoliv možné negativní následky. V současné době bychom měli etiku lékařských pokusů posuzovat ještě obezřetněji, neboť prožíváme explozivní rozvoj znalostí a technologie než kdykoliv v lidské historii. Některé technologie jsou již řízeny procesy umělé inteligence, kdy lidé již ani nemusí být schopni pochopit důvody a procesy které vedou k některým závěrům a mohou je nekriticky přijímat.

5. Možným etickým problémem dobrovolných studii je i placení pokusných objektů. Ani dobrovolný souhlas s pokusem, který spojen s finanční odměnou se nedá považovat za zcela etický . Nátlak na hromadné očkování, který je spojen s trestem v případě , že očkování vyhnete je tedy předem neetický a zcela zavrženíhodný.

Existují podmínky pro ověření etické stránky experimentální terapie ?

Nejhorší pokusy na lidech u kterých došlo k porušení morálních měřítek měly mimo válečné doby často společný jmenovatel a tím byla neinformovanost pokusných objektů. Pokud tedy v současné době má být vyzkoušená experimentální terapie založená na nových technologiích, pak přednostně ověřit na lidech, kteří mají PhD. z molekulární biologie , kteří by snad jediní byli schopní tušit možné komplikace.

V případě jakéhokoliv experimentu je nutno znát jména výzkumníků , jejich osobní zkušenosti , důvody pro které výzkum vedli a jejich majetková přiznání. Pokud bych tyto informace znal, tak bych se pravděpodobně byl o bezpečnosti pokusných léků přesvědčen více než v případě, že by se jednalo o produkty zcela anonymních nadnárodních společností, kde v podstatě selhání nenese nikdo zodpovědnost.

Pokud by však byla doporučována experimentální terapie lidmi, kteří jsou spojení se prodejem nebo distribucí této látky, tak bych v podstatě předem tento pokus odmítal pro zvýšené riziko selhání nebo objevení překvapivých nežádoucích následků.

Pokud by se jednalo o očkování dětí pak bych byl výrazně skeptický k doporučením z úst Angely Merkelové, Emmanuela Macrona a Marka Ruttera. Žádné záruky však nejsou stoprocentní neboť v historii jsou pokusy, kdy výzkumníci prováděly pokusy na vlastních dětech, jak svědčí případ pokusu publikovaném v Journal of Infectious Diseases v roce 1933 H. MacDonaldem jeho ženou E. MacDonaldovou – jinak zdravotní sestrou. Oba výzkumníci použily svoje 4 děti na výzkum černého kašle . Dvě imunizovaly vakcínou a 2 nechaly bez očkování , aby pak prokázaly účinnost očkování po nakažení všech dětí černým kašlem. Test skončil nepochybně úspěšně, neboť 2 neočkované děti dostali černý kašel a tím se prokázala účinnost vakcinace.

Nelidské pokusy na lidech nikdy nebyly prováděny na příslušníky horních pater sociální pyramidy. Pokud by byla očkována hromadně rodina saudského prince, což představuje několik tisíc lidí pak bych se vůbec nebál . U nás by možná stačila rodina dnes expremiera Babiše .

Pokud by experimentální terapii tvrdě doporučovali lidé, kteří nemají své milované blízké lidského rodu pak bych poprosil o vyzkoušení pokusných léků na jejich mazlíčcích než ji začnou doporučovat ostatním.

V medicíně není černobílé proto je vždycky důležité argumentovat přínosy, ale i srovnávat s možnými riziky. O přínosech očkování jsme informování každý den, ale lidé, kteří naznačují možná rizika jsou předem skandalizování označování za hloupé a nevzdělané. Pro větší nálepkování se vytváří nové pojmy jako je antivaxer , který musí být ještě hloupější, zaostalejší agresivnější než klasický odpůrce očkování. Proč nezůstáváme u krásné češtiny jako v případě pojmů jako ´´zákaz vycházení ´´ na nikoliv lockdown ? Je to proto, že naposledy jsme tuto situaci měly za Heydrichiády ? Nikdy bychom neměly jiné názory předem odmítat a to ani špatné jak prokazuje historie pátrání po původci cholery. V roce 1892 prof. Max von Pettenkofer nesouhlasil s tvrzením svého kolegy , že cholera je způsobená vibriem cholery ( neměl pravdu ) tak vehementně , že veřejně vypil čisté kultury zabijácké bakterie na přednášce aniž by toto onemocnění prodělal. (jeho asistent pravděpodobně tajně zaměnil vzorek a nedal mu do vody živé bakterie). Přestože se Max von Pettenkofer mýlil, pak vytvořením hygienického ústavu a hygienické služby v Bavorsku spolu s prosazením kanalizace došlo v Mnichově k vymizení cholery dříve než v Londýně !!! i bez nalezení původce cholery. Buďme rádi, že takoví lidé existují a pěstujme si odpůrce svých názorů. Zesměšňování odpůrců je cesta do pekel.


 

Většina historických ůdajů je z knihy Tapeworms, Lice, and Prions A compendium of unpleasant infections od DAVID I GROVE


 


 

hodnocení: 2.20 / 5 (5 hlasů odvoleno)

Sdílejte to!

Zpětné odkazy

URL Trackback pro tuto položku: http://www.rheumacentrumeac.cz/trackback.php/20211113094428248

Žádné komentáře trackback pro tuto položku.

Buďte první, kdo přidá komentář